Všechno dobré jednou končí (březen 1989)
--------------------------------------------------------

Tak a je to tady. Asi ve třeťáku jsem si uvědomil, že jednou dokončím studium a už se do školy nevrátím, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude takhle.

Takže ... vrátil bych se o tři měsíce zpátky. Byl zrovna silvestr '88. Tedy 31.prosinec '88.

No při odjezdu na "párty plošinu" jsem ještě udal pár rachejtlí a Alashamě jsem prodal lektvar na růst vlasů pro mrzimorskej famfrpálovej tým. Někdo jim dal jako dárek bombu, která je všechny obarvila na černo. Tak si asi chtěli ostříhat vlasy a nechat narůst nový. Chvilu přede mnou dorazila Nika, tak jsme šli na molo, kde už nikdo nebyl. Naštěstí během chvilky přijela loďka. Měli jsme soukromý odvoz. S náma se plavil jen kormidelník. Zjevně měl dobrou náladu. Na plošině už panovala zábava, sem tam někdo odpálil raubířovy rachejtle. Půlnoc byla zatím v nedohlednu a tak jsme si s Nikou sedli a vytáhli whisku na zahřátí. Jeden by řekl, že se nic nestane, když si dáme lok nebo dva na zahřátí. Ale postupně všichni odcházeli a my si pořád dávali dalšího a dalšího loka. Až jsme se šli podívat za ostatníma a sotva jsme se udrželi na nohách. Na plošině to bylo ještě v pohodě. Bylo se kde opřít a skoro všichni nás přehlíželi. Nebo dělali že nás přehlíží.

Večer utekl celkem rychle a na řadu přišel ohňostroj. Rok od roku je lepší a větší. Sice jsem se musel opírat zábradlí, ale ten ohňostroj je nezapomenutelnej. Nevím jak to děláme, ale stejně jako jsme přicházeli poslední jsme i jako poslední odcházeli. Naštěstí se pro nás ale kormidelník vrátil. Na hradě už to bylo celkem v pohodě. Sice jsem byl pořád v pořádné náladě, ale aspoň jsem se udržel na nohách. Podobně na tom byla Nika. Chvíli jsme se honili po hradě a pak jsme zapadli do koupelny prefektů a chvíli jsme se váleli ve vodě. Když už bylo mezi jednou a druhou ráno, vydali jsme se na cestu na kolej. Nika už byla prakticky v pohodě, ale já měl ještě energie na rozdávání a pořád jsem běhal. Což se ukázalo jako chyba. V šestém patře nás chytla Daisy a profesor Castillaci. Niku pustili v klidu na kolej, ale na mě poslali kletbu rosolovitých noh a pásku přes oči. Takže jsem nic neviděl a navíc jsem se neudržel na nohách víc jak dva kroky.

No konec, když zrušil profesor Castillaci účinky těch kleteb, jsem se vrhl na Daisy a ubalil ji jednu ranu. Pak mě profesor Castillaci odvedl na kolej a byl relativně klid. Akorát jsem se o pár dnů později dověděl, že mě odebrali funkci kapitána nebelvírskýho famfrpálovýho týmu. A Niku taky podle toho, co se mi doneslo. To by bylo ještě v klidu.

Předevčírem si nás ale zavolal Brumbál. Už jsem si myslel, že je všechno vyřešený, ale to byl omyl. Brumbál s náma a našima kolejníma ředitelama probral, co se ten večer stalo. Na závěr nám oznámil tu nejhorší věc, co jsem kdy slyšel. Vyloučili nás ze školy. Byl to pocit, jako když Vám vrazí kudlu do břicha, chvíli ji tam nechají, pak s ní pořádně zakroutí a vytáhnou. Byl to konec. Konec klubu, konec porušování večerky, šance na vedení famfrpálovýho týmu, šance na OVCE a práci bystrozora nebo aspoň lektvarologa. Jakoby v jednu chvíli zmrzl celý svět a neměl se dát do pohybu.

Před knihovnou jsem ještě sejmul poslední studentku kletbou rosolovitých noh za to, že šmírovala mě s Nikou, která to nesla ještě hůř. Před havrem jsem se rozloučili s havraspárskýma studentama, byla tam jen Kath a myslím že Jamie. No a samozřejmě James Cole se přišel podívat, co se děje. Po dlouhým loučení jsme se šli rozloučit ještě s nebelvírskýma. Tam byla účast podobná. Bylo to hrozný. Ještě horší, než ten vyhazov od Brumbála. A to se uvidíme za půl roku. Večer jsem si zabalil všechny věci do stanu, který mi ten den dopoledne donesla sova od rodičů a naposled jsem si šel lehnout na kolej. Nechtělo se mi spát na pokoji, když už jsem tam neměl ani jednu věc, a tak jsem si lehl dole ve spolce na jednu z těch mědvědích kožešin, co se tam na můj návrh myslím už v prváku kopily z kolejního fondu.

Poslední noc v Bradavicích jsem nemohl pořádně usnout, a když už jsem usnul, tak jsem se hned zas probudil kolem desáte dopoledne. Uteklo to jak voda. Po cestě jsem se rozhlížel po chodbách a věděl jsem, že už je nikdy možná neuvidím. Že už možná procházím průchodem za Buclatou dámou naposledy, že už nikdy neprojdu tajnou chodbou do sklepení, nepřejdu koberec v klubovně, na kterým se vetřelec zamotá na pár hodin, nikdy si už nepůjčím knihu u věčně oprsklé Pinceové a nedostanu se na ošetřovnu. A těch vzpomínek na krásný večery s Nikou. Bylo to jako nechat za sebou celý život a spadnout do prázdnoty, kde musí člověk začít všechno těžce od začátku budovat.

Když už jsem sešel do Vstupní síně, moc lidí tam nebylo. Čekal bych víc lidí, kterým bude chybět zásobování záškoláckýma předmětama od Taškáře nebo vždycky dostupný lektvary hned a bez práce dostupný. Nebo že se příjdou rozloučit aspoň nebelvíráci. Ale to je fuk. Profesor Falco, nejlepší kolejní ředitel hned po McGonagallové, nás odvedl na molo, odkud nás přemístil na nástupiště a posadil na vlak. Cesta byla taková divná. Žádní otravní prváci, hrobový ticho a nikdo za náma nepřišel, jestli si nedáme dýňový paštičky nebo kotlový koláček.

Tak teda vypadá konec studia, když uděláte největší krpu v životě a vyrazí Vás těsně před koncem studia.