První den na vlastních nohách (únor 1989)
---------------------------------------------------------------

Dneska budu pokračovat tam, kde jsem minule skončil. Tedy příjezdem do Londýna. Už to, že jedeme do Londýna sami a po vyloučení bylo nepříjemný. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Sotva jsme dorazili do Kotle, už tam čekali moji rodiče. Tedy ... teď už ne moji. Sotva nás uviděli, začli nadávat. Ječet, kritizovat, nadávali i Nice, což mě štvalo ještě víc. Ikdyž jsem se je snažil zarazit, furt nadávali. Mimo jiné i něco ve stylu, že jsem je šíleně zklamal a že jsem nula bez vzdělání a nemám jim lézt na oči. Tak fajn. Myslím že po včerejšku jim to přání hodně rád splním. Už totiž nemám rodiče.

Tak to bylo příjemné přivítání do černé reality. Po obědě ... za dvě pizzy a něco na pití jsme dali 10 srpců, zlatý košíky pro studenty ... jsme se vydali za tetou do Godrikova dolu. Ta sice taky byla zaskočená naším vyloučením, ale reagovala o dost klidněji. Pořád nám radila, ať se udobříme s mýma rodičema, ale na to fakt nemám. Když mi nevěří, že se o nás postarám, tak jim ukážu jak se pletou. Každopádně teta nám nemohla nijak pomoct, takže jsme si odnesli jen jeden nedopečený a jeden spálený koláč. Jeji kuchařské umění je už pěkných pár let na úrovni prváka.

Když jsme od tety odcházeli, už se stmívalo. U tety nebylo nikde dost místa na postavení stanu, tak jsme ho postavili na pasece v lese, trochu se zabydleli ve stanu a šli spát. No jo. Moc se toho nestalo. Holt v Bradavicích je víc živo.